v Názory

25. Čtvrt století. Třetina života. Pfffffffff.

Je mi jasné, že o životě vím ještě prdlajs, abych něco z toho mohl předat dále.

Pro dvacátníka už budu stařešina, která by měla začít přemýšlet o rodině (Brrrrrrr!), ale naopak takovému třicátníkovi můžu připadat ještě jako naivní dítě (Hele jako!).

Proto všechno, co zde napíšu, berte s rezervou.

Přesto se s vámi chci podělit o pár věcí, kterých se držím a které se snažím dodržovat, ačkoliv mi to tu a tam ulítne.

Jdeme na to.

1. Rodina na prvním místě

Pro někoho naprosto jasný fakt, ale v posledních letech si tuhle pravdu uvědomuji čím dál více.

Ještě jako puberťák jsem všechny rodinné sešlosti bral jako otravu. Kdo by se chtěl plahočit k příbuzným, když může být doma u počítače, že?

Teď je to ale jiné.

Čas s rodinou je omezený, více než si myslíme, a je potřeba ho tak využívat do poslední sekundy.

Moc rád s rodiči zajdu na sushi, nebo přijedu k bráchovi, abych viděl, jak mu ty holky zas vyrostly, a na rodinných sešlostech se rád dozvídám, jak se komu daří.

Pokud jste pořád ve stádiu, kdy tohle všechno nevidíte, doporučuji přečíst poněkud děsivý článek od Tima Urbana. Ten vám vysvětlí, jak je to možné, že po odmaturování jste s rodiči vyčerpali kolem 90 % vašeho společného času.

2. O tělo je potřeba se starat

Malej, obézní, ajťák – tři slova, pod kterými si asi nepředstavíte silného sportovního ducha.

Já taky ne.

Ačkoliv jsem měl sport vždycky rád, počítač jsem měl raději.

To se naplno projevilo o prázdniny před nástupem na gympl, kdy jsem nabral kila, která mě provázela celou pubertu a dál.

V průběhu let jsem se snažil se sebou něco dělat, ale největší zvrat přišel až před pár lety, kdy jsem se jednoho dne probudil a zjistil, že nemůžu hýbat půlkou obličeje.

V nemocnici mi zjistili boreliózu.

To byla facka, která mě probudila (paradoxně bych ji ale necítil :P), a nahnala k tomu, abych se začal o své tělo více starat.

Ne proto, abych dobře vypadal, ale hlavně abych se dobře cítil.

3. Mysl je stejně tak důležitá

Ve stejnou dobu jsem si také prošel psychickým peklem. A přitom jsem k tomu neměl nějaký zvláštní důvod.

Nejspíše za to mohla izolace od okolí, když jsem skončil se školou a začal dělat z domova, nebo zmíněná borelióza.

Tak či tak jsem pociťoval návaly depresí a stavů úzkosti a celkově to bylo asi nejčernější období, které jsem doposud zažil.

Ale překonal jsem to.

Opět s podporou rodiny, uvědomění si, že v tom nejsem sám, a v neposlední řadě také meditace, kterou vehementně doporučuji, kamkoliv přijdu.

Tělo a mysl pracují v naprosté symbióze a je potřeba se starat o obojí stejným dílem.

4. Každá příležitost je dobrá

Víte, že jsem zkusil dělat v OVB? A nelituji toho.

Samozřejmě jsem četl názory ostatních, ale nenechal jsem se odradit a zkusil jsem si to na vlastní kůži.

Sice jsem zjistil, že to není nic pro mě, ale lhal bych kdybych řekl, že mi to nic nedalo.

Třeba to nejdůležitější – živnostenský list, díky kterému vlastně dodnes podnikám.

Nechtěl jsem ho rušit, a tak jsem na internetu zjišťoval, čím bych si mohl přivydělat, až jsem došel k blogům úspěšných zahraničních online podnikatelů. Tuším, že první byl SmartPassiveIncome.com od Pata Flynna.

Nikdy nevíte, kam vás různé příležitosti mohou zavést.

5. Miřte vysoko a nebojte se vyskočit

„Whether you think you can, or you think you can’t – you’re right.“

– Henry Ford

Tenhle citát prostě miluju.

Nevím kdy to přesně bylo, ale jednoho dne jsem si uvědomil, že můžu dokázat všechno, co si umanu.

Nebude to sice jednoduché, nebude to hned, ale půjde to.

Dnes to vidím zrovna tak.

V první řadě je ale potřeba určit si cíl, který vás bude naplňovat. A tím myslím opravdu naplňovat.

Ne něco, co by hezky vypadalo na životopise nebo se líbilo rodičům, ale něco, co byste dělali klidně i zadarmo.

O tom, jak si takový cíl určit, jsem psal třeba v jednom z reportů.

6. Už včera bylo pozdě, začněte hned

Když otevřu Facebook, nainstalovaný plugin do prohlížeče mi skryje celou timeline a místo toho zobrazí nějaký citát.

Často tam vidím toto španělské přísloví:

„Tomorrow is often the busiest day of the week“.

Nikdy není pozdě s něčím začít, ale je potřeba doopravdy začít a furt to neodkládat.

Ať už začínáte s čímkoliv – byznysem nebo třeba jen psaním textu – ze začátku můžete cítit takovou tu nejistotu, strach a nebo nemístný perfekcionismus (aka „musí to být na jedničku nebo to nemá cenu dělat“).

Kašlete na to všechno, chybujte, učte se a hlavně už začněte.

7. Ze začátku je potřeba jet na 100 %

Pokud chcete vytvořit něco opravdu úspěšného a zároveň mít plnohodnotný život, jste naivní.

Spousta lidí káže work/life balance, ale jen málo z nich je skutečně úspěšných.

Věřím, že ze začátku musíte jít do extrémů, abyste dali co největší šanci svému projektu. Pokud se divím, proč mi něco nejde, a přitom každý víkend obrážím bary, je něco špatně.

Zajímavý článek o tom napsal na svém blogu Tynan.

Popřípadě doporučuji knihu The One Thing od Garyho Kellera a Jaye Papasana, kde v jedné kapitole hovoří o „counterbalance“ jako vhodnější alternativě.

8. Trpělivost & vytrvalost = úspěch

Já jsem od přírody celkem netrpělivý člověk (což je trochu paradox vzhledem k mé nedochvilnosti) a nějaká vytrvalost mi taky nic moc neříká.

Ale minimálně z pohledu práce jsem si tyhle dvě vlastnosti rychle osvojil. Především u webových projektů se jen velmi zřídka stane, že hned uvidíte výsledky své práce.

Úspěch přes noc neexistuje.

Proto je třeba se k tomu postavit jako k běhu na dlouhou trať. Už na startu si musíte určit, jestli má cenu vůbec běžet a zdali máte dostatek vnitřní motivace, abyste v tom pokračovali i když vás bude píchat v boku a nohy budete tahat za sebou.

9. Pracovat != nemít čas

„Hele, promiň, já nemůžu, mám toho dost a nemám vůbec čas.“

Tohle byla (a někdy pořád je) moje častá odpověď, když mě někdo někam zval.

Hodně práce máme všichni.

Ale jen ti, kdo si neumí sestavit priority a nejsou efektivní při jejich plnění, nemají čas.

Pokud totiž člověk dobře pracuje s dlouhodobou vizí, týdenními reporty, denními checklisty, Paretovým pravidlem 80/20, využitím pomodor a/nebo pracováním z coworkingu, čas se najednou natáhne.

Pořád s tím mám problémy, ale už teď je mi jasné, že „busyness“ není řešením.

10. Nestarejte se o to, co si myslí ostatní

Už od přírody jsme naprogramování tak, že se zajímáme o to, jak nás vidí ostatní.

Ale dnes už je to značně omezující funkce našeho mozku.

Sám se někdy přistihnu, že přikládám názoru někoho jiného zbytečně velkou váhu.

Co mi je potom, kdo si o mně co myslí, když tu za 100 let stejně nikdo z nás nebude?

Pokud něčemu opravdu věřím, cítím tu zvláštní intuici a touhu do něčeho jít, nikoho se neptám.

Na tohle téma doporučuji výborný článek The Subtle Art of Not Giving a Fuck od Marka Mansona (napsal o tom i stejnojmennou knihu, ale tu jsem ještě nečetl).

11. Existuje jen jediná osoba, na kterou potřebujete zapůsobit

S předchozím bodem tak trochu souvisí i tento.

Sociální sítě jsou výborným nástrojem pro spojení lidí.

Ale jsou naprostým zlem, když jde o sebeprezentaci a nesmyslné poměřování se.

Holky se fotí ze shora, aby vypadaly hubenější, kluci zas z posilky utíkají před zrcadlo, aby zvěčnili své napumpované svaly.

Vše se musí oznámit na Facebooku, každý moment se musí zachytit na Instagram.

Proč? Protože všichni chtějí vypadat dobře před ostatními.

Přitom by se měli snažit vypadat dobře jen před jednou osobou – sebou samým.

A to bohužel nejde udělat jen dobrým úhlem nebo sépiovým filtrem, ale každodenním zlepšováním se.

Možná to ze začátku vyžaduje nějaké to úsilí, ale určitě ne více, než udržení té falešné fasády na sociálních sítích.

12. (Ne)řiďte se rad ostatních

Většinu rad, které dostanu, aniž bych si o ně řekl, mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Každý má pro všechno radu, ale je jen pár lidí, od kterých ji chcete brát vážně.

A nemusí to nutně znamenat, že jsou jejich rady méně cenné. Spíš jde o jejich nekompatibilnost s vaší aktuální situací. Buď ji ještě nepotřebujete, nebo už jste ji přerostli.

Výborné pravidlo, které jsem někde četl, je „neřiď se radou od někoho, s kým by sis nechtěl vyměnit místo“.

13. Vytváření > konzumace

Celý den vytvářet obsah na web nebo celý den hrát hry?

Druhá možnost je určitě lákavější a v daný moment nejspíše i zábavnější, ale v 99 % nepřináší štěstí.

Až nedávno jsem si uvědomil, že nejhůř se cítím, když nic nevytvářím, ale pouze konzumuji – ať už hry, seriály, videa nebo i knihy.

Mám pocit, že se mi nafukuje hlava, jak do ní proudí všechny ty dopaminové bomby a nadbytečné informace. Všechno je najednou nudné, nic nedává smysl.

Když ale najedu na režim, kde naopak všechno z hlavy putuje ven, rychle se cítím mnohem šťastnější. Pociťuju flow, kterou střídá uspokojení, že jsem ten svět zase o trošičku obohatil.

Opět si dovolím jeden výborný citát od Jerzyho Gregorka z knihy Tribe of Mentors Tima Ferrisse, kterou právě čtu:

„Hard choices, easy life. Easy choices, hard life.“

14. Empatie & tolerance = základ člověka

Řekl bych, že mnoha lidem často chybí empatie a tolerance.

Je jedno, jestli se řeší politika, imigranti nebo co je lepší, Apple nebo Android.

Lidé často docházejí k rychlým závěrům a dál své názory nehodlají měnit. I když mají třeba nezpochybnitelné informace přímo přes nosem.

Většinou se snažím vyhýbat velkým extrémům a spíše se zaměřuji někam uprostřed, kde mi to přijde nejvíce objektivní. Je určitě zajímavé slyšet názory z obou stran, ale je docela nebezpečné u nich zůstávat.

Další chybou, které se snažím vyvarovat, je to, že se lidé často obklopují jen těmi, kteří s nimi souhlasí. Chytí se pak do tzv. „confirmation bias“ a nastávají problémy. Přidejte k tomu anonymitu internetu a vznikne vám pak takováto kauza s komentáři pod fotkou prvňáků.

Když má někdo opačný názor než vy, nemusíte ho za každou cenu přesvědčovat o své pravdě. Nechte to být a přejděte to.

15. Ptejte se, kdo z toho má prospěch?

Není moc věcí, které by mi ze školy opravdu utkvěly v hlavě.

Jednou z nich je ale hodina občanky, kdy nám jeden nejmenovaný učitel napsal na tabuli latinskou větu, jejíž znění si už přesně nevybavím, ale v překladu to bylo:

„Kdo z toho má prospěch?“

Mělo to být hlavně ve smyslu s politikou a médii, abychom se na informace dívali s odstupem a ptali se, kdo a co nám to podsunuje a jaký je za tím účel.

Dodnes je to pro mě velmi užitečná otázka, která dokáže převrátit celou perspektivu a uvědomit si, že se druhá část příběhu může odehrávat také za oponou.

Paradoxní na tom všem je to, že jsme měli tohoto učitele jen pár týdnů.

Během školního roku se totiž do médií dostalo video, které ho jaksi zkompromitovalo, a on ze školy odešel.

16. Zastávejte se a pomáhejte ostatním

Rád věřím tomu, že jsem v jádru dobrý člověk.

Především to přisazuji empatii, kterou mám zděděnou hlavně od mamky, a tak se nesnažím myslet jen na sebe.

Nicméně je jedno, jak moc dobrý člověk je, když jen mlčky stojí a pouze přihlíží situaci okolo něho (určitě jsem o tom četl další citát, jen si ho teď nevybavuji).

Když jsem chodil na střední, první jedno nebo dvě pololetí jsme měli ve třídě kluka, který k nám moc nezapadal.

Nikdo se s ním moc nebavil, spíš byl za podivína, z kterého si všichni dělali srandu včetně některých učitelů.

Nemyslím, že by to byla nějaká šikana, nikdo mu nenadával ani neubližoval, ale určitě to neměl úplně lehké.

Po letech se pak na internetu objevil článek, ve kterém se psalo, že je pohřešovaný policí. Že má psychické problémy, mohl by být pod vlivem drog a dokonce ozbrojený.

Letos pak jeden ze spolužáků našel jeho profil na Facebooku. Byl deaktivovaný z důvodu úmrtí uživatele.

Nebylo to vůbec příjemné zjištění a hned mě také napadaly různé otázky:

Co by se stalo, kdyby zapadl k nám do kolektivu?

A co kdybychom mu s tím pomohli?

Byl by ten výsledek jiný?

Samozřejmě nikdo nemohl vědět, co se může stát. Nevíme ani jakou situaci měl doma nebo na jiné škole, kam přestoupil. Ale přesto se tomu člověk neubrání.

Minulost už nikdo nezmění, ale doufám, že mi tahle zkušenosti pomůže v budoucnu.

17. Neřešte nepodstatné prkotiny

Když pak takhle začnete přemýšlet o životě a smrti, uvědomíte si, jaké blbosti na dennodenní bázi vlastně řešíme.

Někdo se před vámi courá, když pospícháte?

Spolupráce nevyšla, tak jak jste si představovali?

Dostali jste hořčici místo kečupu?

Ale no tak.

Je neuvěřitelné, jak snadno přehlížíme, co vlastně máme.

Zdraví, bezpečí, svobodu. Tuhle trojici na světe najdete na méně místech, než si myslíte.

Až si budete myslet, že to máte fakt těžké a že už to nezvládáte, podívejte se třeba tuto Youtuberku, která natáčí videa, ačkoliv oslepla, nebo tohohle borce, který sám vylezl na Kilimandržáro, i přes že nemá ruce ani nohy – a to bez protéz.

18. Partnerka je zbytečná praktická investice

Ok, vím, že jsem to napsal trochu divně, ale vydržte se mnou.

Život ve dvou je samozřejmě hezčí. Všechno vám připadá barevnější, chutnější a zábavnější. A souhlasím s tím, že je to velká část, která tvoří smysl života.

Dlouhou dobu jsem si ale myslel, že je investice do takového vztahu akorát distrakcí a že bych raději tento čas věnoval budování něčeho jiného.

(Nutno podotknout, že tento názor vznikl v době, kdy jsem své zlomené srdce utápěl v práci. Ach, ty časy!)

Dnes už to vidím jinak.

Nejen, že je život hezčí, jak jsem psal výše, ale takový vztah je také dost praktický:

Když jste na tom špatně, máte se o koho opřít.

Když něco budujete, děláte to pro dva a o to máte větší motivaci.

Když jste dosáhli vrcholu, máte tam někoho, s kým můžete ten úspěch sdílet.

Zkrátka výborné ROI.

(Jasný, romantičtěji jsem to už napsat nemohl. 🙂 )

19. Přátelství/vztahy by měly růst společně s vámi

Ne všechny vztahy, ať už ty romantické nebo přátelské, jsou na celý život.

Je třeba si uvědomit s jakými lidmi se bavíte, protože vás nějak obohacují, a s jakými si už nemáte co říct a spíše to spolu táhnete ze setrvačnosti.

Jak rád říká Tim Ferriss, „člověk je průměrem 5 lidí, se kterýma se nejvíce stýká.“

Já třeba nemám v okolí nikoho, s kým bych mohl pořádně mluvit o svém podnikání. A to byl jeden z důvodů, proč jsem vytvořil naši facebookovou skupinu.

Když vám vaše prostředí a lidi v něm nevyhovují, tak ho změňte.

Na druhou stranu, pokud máte někoho, s kým dokážete lehce navázat, i když se vidíte jen jednou za rok, tak si takových lidí važte!

20. Cestujte, co jen to jde

Asi to bude znít ode mě zvláštně, když už to budou dva roky, co jsem vytáhl paty z Čech, ale o to více důležitý bod to je.

Věřím totiž, že pokud jste celý život jen na jednom místě, o dost přicházíte. Ať už je to nová perspektiva, uvědomění si, co tady všechno vlastně máme, nebo jen ta blbá fotka z pláže, na kterou v prosincových večer tajně koukáte.

Svoji nomádskou cestu sice pořád odkládám (já vím, bod 6.), ale je to jedna z věcí, kterou prostě musím podniknout.

Jinak, nebyl by to správný odstavec o cestování, pokud by se zde neobjevil nějaký motivační citát:

„Svět je kniha a ti, kdo necestují, čtou pouze jednu stránku.“

– Svatý Augustin

21. Naučte se alespoň jeden cizí jazyk

Učení se cizího jazyka beru jako takové light cestování pro ty, kteří si to nemohou dovolit.

O tom, jak důležité je umět alespoň angličtinu, bych mohl napsat článek (a možná dokonce i napíšu).

Nicméně v jistém smyslu má schopnost mluvit cizím jazykem skoro větší dopad než samotná návštěva dané země.

Jen osvojením si jejich jazyka totiž naplno pochopíte mentalitu konkrétního národu. Poznáte jeho humor, jak s jazykem pracuje, jaké idiomy používá a mnohem dalšího, což vám otevře okno do úplně jiného světa.

Bezesporu jedna z nejlepších investic, kterou můžete učinit.

22. Nikdy se nepřestávejte učit

U jazyků to rozhodně nekončí, učit by se měl totiž člověk po celý život.

Spousta lidí končí u profesních materiálů – převážně proto, aby nepřišla o práci – ale to je jen jedna naše část.

Člověk by měl pracovat na své osobnosti jako celku. Osvojovat si a rozvíjet nové koníčky a každým dnem se stát zase o trochu zajímavější bytostí.

Právě proto tolik doporučuju naučit se anglicky.

Na internetu totiž najdete téměř bezednou studnu vědomostí, ze které se můžete naučit prakticky všechno. Ale v češtině tam toho moc nenajdete.

23. Často vystupujte z komfortní zóny

Ovšem někdy je potřeba nabyté znalosti uvést v praxi.

A nejlépe se člověk rozvíjí, pokud často vystupuje ze své komfortní zóny.

Takové to, když pozvete holku na rande nebo požádáte o zpětný odkaz.

(Někdy nevím, co je těžší. )

Jasný, v ten moment to není úplně příjemné, ale pokud to budete dělat často, postupně se ostych otupí a posunete se na další úroveň komfortu. Za chvíli se pak budete divit, čeho jste se předtím báli.

Když jsem třeba začínal podnikat, vždycky mě polil studený pot, když jsem musel něco řešit s někým cizím. Byl jsem nervózní jen když jsem pomyslel, že musím dojít na úřad nebo zavolat do banky.

Teď už se nad tím akorát pousměju.

24. Přestaňte se brát tak vážně

Někdy se přistihnu, že věci beru víc vážně, než je potřeba.

Taková ta rada, že by měl někdo „dospět“, je dvojsečnou zbraní. Samozřejmě, že by měl člověk postupně brát na sebe větší zodpovědnost, ale ne za cenu toho, že by se v něm ztratilo to vnitřní dítě.

Nikdo totiž nemá plán na to, jak by se měl ten život vlastně žít. Každý si to jede čistě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Tak proč si u toho trochu nezablbnout?

Nakonec jsme stejně jen opice na kameni, poletujícím vedle dalších kamenů a jedné obří hořící kouli.

25. Lidé se neustále mění

Když se podívám, co jsem si myslel v 15, 20 nebo i před rokem, je neuvěřitelné, jaký posun tam je.

A je mi více než jasné, že za rok, až si zas přečtu tohle, budu chtít půlku změnit nebo úplně odebrat.

A tak to má být.

Co by to totiž bylo za život, kdyby byl beze změny?

Přidej komentář

Komentář