23:45

Ještě 15 minut.

Už jen pár minut do konce prvního čtvrtletí mého života.

Přemýšlím nad posledními pěti lety a jak rychle se čísla za tou dvojkou střídají.

Loni jsem napsal 25 věcí, které jsem se za dosavadních 25 let naučil. Článek jsem zakončil větou, že za rok může být zase všechno jinak.

A v jistém smyslu jsem měl pravdu.

Psal jsem totiž hlavně o jakýchsi poučkách nebo pravidlech, o kterých si myslím, že jsou důležité pro šťastný a naplněný život. A za nimi si stále stojím.

Nicméně se všechny body týkaly spíše interakce s okolním světem. Tak trochu jsem zapomněl na druhou část života.

Tu část, která je protipólem k externí realitě.

Ta interní.

Sebepoznání.

Nepředstavujte si meditaci ve vrcholkách hor, ani pobíhání v batikovaném triku za vůně omamných látek.

Mám na mysli něco jiného.

Uvědomění. Poznání. Smysl.

Tahle slova by mohla lépe vykreslit to, k čemu směřuji.

 

---

 

Tento rok byl zvláštní.

Nic se nevyvíjelo podle plánu, málem jsem seknul s podnikáním a přišlo mi, že jsem se nikam pořádně neposunul. Tedy alespoň navenek.

Uvnitř se po předešlých 12 měsíců odehrával boj.

Ačkoliv jsem narážel na depresivní a úzkostlivé nálady jen ojediněle, stejně jsem cítil, že je něco v nepořádku. Že ztrácím čas zkoumáním slepých odboček.

V každodenním životě jsem se snažil kráčet kupředu krok za krokem, ale duševně jsem klopýtal. Jakoby žíznivý až vyprahlý po nějaké jiskřičce motivace nebo inspirace.

A teď, pár minut před mými 26. narozeninami, tento boj opět nabírá na jasnějších obrysech.

1.

Už mě to nebaví.

Tak. Řekl jsem to.

Cítil jsem to už delší dobu, ale nechtěl jsem si to přiznat.

Už necítím ten drajv jako před lety, kdy jsem začínal s weby na střední, nebo v době, kdy mě jejich správa začala naplno živit.

Práce na vlastním projektu mě stále přitahuje a pořád jsem přesvědčen, že jiná cesta k uskutečnění mých cílů a snů neexistuje. Ale ta každodenní náplň mě už nijak neuspokojuje.

Za tu dobu, co to dělám, jsem napsal statisíce, možná i miliony, slov a přijde mi, že jsem narazil na strop. Stále méně a méně se při psaní dostávám do stavu flow.

Nedokážu z toho získat žádný stimulus, žádnou překážku, ze které bych se mohl učit.

Proto jsem se poslední rok začal tolik upínat na video.

Ne, ještě jsem nenatočil ani jednu sekundu.

Ale pilně jsem sháněl informace a prostředky.

Učil se a plánoval.

A tohle mi teď přijde jako jediný logický krok kupředu.

Nejen z praktického hlediska, vzhledem k vývoji internetu, ale především z toho profesně osobního.

2.

Jsem kreativně založený člověk.

Skoro bych si až plácnul do čela, jak je to stupidní.

Taky mi to mohlo dojít dřív!

Mlhavě si vybavuji, že jsem jisté předpoklady vykazoval i v dětství.

Hlavně jsem kreslil, bavila mě muzika, ačkoliv jsem na nic nehrál – a pamatuju si i na tanec!

Proč bych si tedy nemyslel, že jsem kreativní typ?

Myslím, že jsem se nechal ovlivnit okolím.

Od první čtyřiosmšestky jsem byl uhranutý počítači a moderními technologiemi obecně.

Internet byl pak jako dar z nebes. Někdy ve dvanácti jsem se naučil HTML a pubertu jsem pak pronerdil na serverech Counter-Striku.

Možná proto, jsem začal věřit tomu, co říkali všichni okolo mě.

Že jsem analytický, technický typ.

A já to přijmul bez jakýchkoliv otázek.

To, že jsem se snažil skládat muziku v FL Studiu, jsem přisuzoval svému zapálení do hip-hopu, který byl ve své největší slávě.

To, že mi učitelka nechtěla věřit, že jsem odevzdanou slohovku psal opravdu já, jsem dával za vinu své vypsanosti z ICQ.

To, jak jsem se kompletně ztrácel v čase pokaždé, když jsem redesignoval web, jsem přirovnával k prokrastinaci, protože mi to nepřišlo jako práce.

Nesmyslně jsem přehlížel všechny signály.

Ale nakonec jsem si tím stoprocentně jistý.

Nejsem podnikatel. Podnikám jenom protože musím.

Jsem kreativec. Moje hlavní přednost spočívá v tvorbě něčeho unikátního.

3.

Už mám dost samoty.

Tohle je asi to největší uvědomění.

Po skončení prvního semestru, kdy jsem se rozhodl do webů skočit naplno, jsem se poměrně dost odstřihnul od okolí.

Neplánovaně, ze začátku jsem si to pořádně ani neuvědomil.

Těžko říct, jestli pak byly depresivní a úzkostlivé stavy vedlejšími příznaky boreliózy, kterou jsem si zrovna procházel, nebo právě nevyhnutelná reakce na nedostatečně promyšlenou akci.

Vždycky jsem s každým vycházel a měl spoustu přátel.

A jak mi jistě kolegové affiláci dají za pravdu, tahle branže je spíše samotářská.

Postupně jsem tak přerostl v introverta.

Méně a méně jsem chodil ven za zábavou a více a více jsem se vzdaloval svým přátelům.

O hledání nějaké přítelkyně ani nemluvím.

Přitom tohle nechci.

Pořádně mě to trklo až před pár měsíci.

Hledal jsem někoho, od koho bych mohl odkoukat, jak se dělají videa.

Ozval se mi klučina, že mu klidně můžu pomoc při natáčení takového domácího videoklipu. Myslím, že jeho slova byla konkrétně „Bude to takový punk natáčení“.

A jak já se bavil!

Nejen že mi ten půl den dal opravdu hodně, co se týče nově nabytých zkušeností, ale také to byl jeden z nejlepších momentů letošního roku.

Když nad tím přemýšlím, možná to bylo i z toho důvodů, že jsem vlastně naplnil všechno, o čem tu teď píšu.

Zkusil jsem si něco jiného a naučil se něco nového.

Naplno jsem ukojil své kreativní choutky.

A seznámil jsem se a byl jsem mezi lidmi.

 

---

 

Na rozdíl od toho loňského článku jsem tento vůbec neplánoval.

(Plánoval jsem až závěrečné zhodnocení roku spolu s vysvětlením, proč jsem přestal s reporty.)

Ale po dnešním tak trochu divném dni a zhlédnutí podcastu s Jordanem Petersonem, který mě opět donutil se zamyslet, jsem se rozhodl, že něco musím napsat.

(Pokud Jordana neznáte, důrazně doporučuju to napravit. Nejlépe si poslechněte všechny díly u Joe Rogana nebo na H3H3. Garantuji, že budete ohromeni.)

Nevím tedy, jestli tohle někoho bude zajímat. Jestli to někomu něco předá.

Nicméně jsem se snažil být co nejvíce objektivní a hlavně upřímný.

A jelikož si o sobě nemyslím, že jsem nějaká speciální sněhová vločka, je logicky dost pravděpodobné, že pár lidí stojí na stejném místě jako já. 🙂

…

Hmm…

Už je 1 ráno.

Dnes je mi 26 let.

A stále pořádně nevím nic o sobě samém, natož o životě.