Měkká vazba, koupeno na Knihy Dobrovský

Autor: Viktor E. Frankl

Hodnocení: 5/5

A přesto říci životu ano (v orig. Trotzdem ja zum leben sagen, v angl. Man’s Search for Meaning) od rakouského psychologa Viktora E. Frankla byla jednou z nejdarovanějších knih podle odpovědí v Tribe of Mentors.

Díky tomu se dostala na můj radar a já opět musím Timovi poděkovat, že ToM vytvořil.

A přesto říci životu ano je totiž nesmírně silná kniha, ve které Frankl převypravuje svůj život v koncentračním táboru během druhé světové války. Nejedná se však o nějaký životopisný román. Spíše se zde velmi zvláštně prolínají hrůzy z autorovy paměti s psychologickým (a někdy až netečným) komentářem.

Nic podobného jsem nikdy nečetl a troufám si říct, že tímto spojením se jedná o opravdu unikátní knihu. O to více mě překvapuje, že autor tento text napsal nedlouho po svém osvobození ještě v roce 1945.

Frankl se v knize zaměřil na tři části svých prožitků: počáteční šok v prvních dnech a týdnech uvěznění, rutinní život a boj o přežití v koncentračním táboře a nakonec i pocity po osvobození.

Mezi vyprávěním pak hovoří o tom, proč to někteří jeho kamarádi vzdali a proč někteří přežili a jak moc je důležité mít svůj smysl života, ať už je jakýkoliv a jakkoliv reálný.

Kniha tak na mě měla dvojí účinek:

V první řadě jsem si ještě více uvědomil, jak příšerný byl život v koncentračních táborech. Samozřejmě jsem předtím věděl, co se dělo v Terezíně nebo Osvětimi – ale věděl jsem pořád málo.

Druhý účinek na mě měl ten psychologicko-filozofický komentář, který mě vzal za srdce i mysl a který bych doporučil každému k přečtení. Zvlášť v dnešní době, kdy se ve světě opět začíná objevovat nesmyslná generalizace, xenofobie a segregace lidí na základě nepodstatných znaků.

Na konec knihy je pak ještě přidaná divadelní hra „Synchronizace v Březince“, kterou Frankl napsal pár let po prvním textu a která sleduje tři filozofy, Sokrata, Spinozu a Kanta, jak sledují dění v jednom z koncentračních táborů.

Nejsem zrovna čtenář her, a tak jsem neměl velká očekávání. Musím ale říct, že Frankl naprosto geniálně využil divadelní formu, aby ještě více přiblížil svůj postoj nezasvěceným lidem.

Tohle je bezesporu jedna z knih, kterou by si měli přečíst všichni bez rozdílů.

Vybrané pasáže

Neexistuje žádná situace, kterou by nebylo možné zušlechtit – buď uskutečněným výkonem nebo trpělivým snášením.

– Johann Wolfgang Goethe

Člověku v koncentračním táboře [lze] vzít všechno kromě jednoho: kromě nejvyšší lidské svobody, která mu dovoluje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. A možnost výběru byla!

Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně.

Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení.

Musíme učit sami sebe i ty, kteří si zoufají, že v žádném případě nejde o to, co my ještě očekáváme od života, jako spíše o to, co život očekává od nás.

Na zemi existují dvě lidské rasy. Ano, pouze tyto dvě: rasa lidí slušných a rasa lidí neslušných. Obě tyto „rasy“ lze najít všude: pronikají do všech skupin a prolínají se. Žádná skupina není složena jen a jen ze slušných nebo jen a jen z neslušných lidí; v tomto smyslu tedy není žádná skupina „rasově čistá“.

Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jako ho poznala generace naše. Co je tedy člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je to však současně i bytost, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.

A přesto vás musím poprosit, abyste ode mne neočekávali ani slovo nenávisti. Koho bych také měl nenávidět? Znám sice oběti, ale neznám pachatele. Rozhodně je neznám osobně. A řeči o kolektivní vině odmítám. Kolektivní vina totiž neexistuje. Vina může být v každém případě jen osobní. Jsem vinen něčím, co jsem sám spáchal, nebo snad opomenul udělat! Ale nemohu být vinen něčím, co udělali jiní lidé, byť to byli moji rodiče nebo prarodiče.

Nacionální socialismus zplodil rasové šílenství. Ve skutečnosti však existují jen dvě lidské rasy: „rasa“ slušných lidí a „rasa“ neslušných lidí. A toto rasové dělení probíhá napříč všemi národy a uvnitř každého jednotlivého národa napříč všemi stranami. To, že slušní lidé jsou v menšině, a že v menšině vždy byli a pravděpodobně i budou, s tím se musíme vyrovnat. Nebezpečí hrozí teprve tehdy, když nějaký politický systém vyplaví na povrch ty neslušné – když dojde k negativnímu výběru. Proti tomu však není imunní žádný národ. A v tomto smyslu je holokaustu schopen v zásadě každý národ.